Ano, bude líp. Dvojí metr hnutí ANO hovoří o opaku

Vyrůstal jsem za bolševika, stárnu v kapitalismu. Jako mnoho lidí se stejnou zkušeností (přiznejme si to), mám v sobě zakořeněnou nedůvěru vůči každému, kdo má majetek nad sto milionů korun a nepřišel k němu dědictvím, nebo jej nevyhrál ve Sportce. Přiznávám, jsem typický produkt své doby a prostě se mi nechce věřit, že takové peníze lze vydělat za jeden lidský život. Ale možná jsem jen neměl číst Wolkerovu sociální pohádku O milionáři, který ukradl slunce, kde bohatý rovná se automaticky zlý. Přesto mám k takovým majetným lidem úctu minimálně proto, že se o tak obrovské majetky dokážou starat a spravovat je. Je to možná těžší, než na ně vydělat.  Kvalitní správa vlastního či svěřeného majetku je určitě dobrou devízou pro budoucnost této země. Zcela jinak to ale vidí politici z hnutí ANO – ministři Stropnický a Prachař, kteří veřejnosti předvádějí, jak vypadá dvojí metr při správě státního majetku.  

V této souvislosti mne zaujal příběh Ivany Tykač, manželky miliardáře Pavla Tykače. Podnikatelka si zasoutěžila o karlínská kasárna, která se po léta rozpadají právě kvůli neschopnosti armády a státu. Tykač tam chtěla vybudovat univerzitu. V tu chvíli se na mediální scéně, zhruba po čtrnácti dnech ve funkci, zjevil kumštýř a politik v jednom - Martin Stropnický a soutěž zrušil. Důvod? Neprůhledné a majetkově propojené firmy, cena stanovená na základě jednoho znaleckého posudku, pouze tři účastníci soutěže, malý rozptyl nabízených cen.  Asi ví, co dělá, říkal jsem si. Není to odborník stejně jako já, není podnikatel stejně jako já, je zhruba tolik politik jako já, ale může být moudřejší než já a netransparentní tendr holt pozná na míle daleko.  

Ale ouha. O pár týdnu později jsem narazil na podobný příběh se stejnými kulisami a zápletkou, zůstaneme-li v herecké branži, ale odehraný podle scénáře jiného režiséra.  Státní firma s názvem Řízení letového provozu prodávala výbuchem poničený dům v Divadelní ulici. Elektronickou aukcí, na základě jednoho znaleckého posudku, soutěžili pouze dva uchazeči, jeden druhého přeplatil o pouhých sto tisíc korun.

V tu chvíli jsem zažil cosi jako mediální deja vú a čekal jsem, že ministr dopravy Antonín Prachař, pod kterého Řízení leteckého provozu spadá, ihned tendr zruší. Je přece ministrem hnutí ANO, je v jedné politické stáji se Stropnickým a babišovci jistě mají jasný názor na to, jak nakládat s nepotřebným majetkem státu.

Ale nic se nestalo, nikdo nic nerozporoval, vše je zřejmě čisté a v nejlepším pořádku. A to i přesto, že se rozhořčeně proti prodeji neznámu zájemci ohradili zástupci univerzit, kteří o budovu měli zájem. Smůla. Veřejné subjekty jsou ze zákona z elektronické aukce vyloučeny.  

Co z toho plyne? Když dva dělají totéž, není to totéž. V jednom případě, ač je zájemce známý, má připravený projekt a jasně říká, jaké má s budovou záměry, se velmi rychle najdou „přesvědčivé“ důvody, (asi proto, že je to ta Tykačová od toho Tykače), proč mu chátrající budovu neprodat. V případě druhém, ač je zájemce neznámý, nikdo netuší, o koho jde a co bude s domem dělat, s klidným srdcem mu nemovitost prodáme. Děj se vůle Boží, či spíše vůle někoho, kdo na tom chce vydělat.  

Ale abychom mohli věc objektivně posoudit, počkejme si, podle jakého scénáře proběhne nová soutěž na karlínská kasárna, kterou Martin Stropnický slíbil vypsat do dvou měsíců od zrušení té staré.  Vše se dozvíme už za pár dní. Doufám jen, že to nebude zase jen hloupá divadelní fraška.